Dvě zachráněná koťátka hledají nový domov

Byl letní slunný den a já jela ze Dvora Králové nad Labem na prosluněnou Moravu, abych si pár dní odpočinula od každodenních starostí. Hřálo mi sluníčko do zad a já byla konečně na místě. Vzala jsem si kufry a šla se ubytovat, když v tom se na parkovišti rozjíždělo auto a já uslyšela neskutečné kvičení a brečení koťátek, které vycházelo z jeho motoru. Okamžitě jsem ho zastavila a prosila, ať rychle otevře kapotu od motoru, že tam má asi koťátka. V tu chvíli mě polila neskutečná horkost a já uviděla bíločerné malé kotě, které leželo na rozžhaveném motoru auta. Hned jsem ho k sobě přivinula a měla neskutečnou radost, že jsem ho zachránila. Jenže jsem to brečení slyšela stále. Bylo tam ještě druhé. Viděla jsem jen maličké uplakané oči kdesi u motoru. Jenže jsem ho nemohla z motoru vymotat. Bylo tam zaklíněné a já jsem začala propadat panice, že ho asi nezachráním. Po pár minutách jsem ho našla. Bylo zaklíněné dole pod motorem a neskutečně mňoukalo. Když jsem držela v náručí oba dva, měla jsem neskutečnou radost, že jsem je zachránila. Klepaly se a byly moc vystrašení. Když jsem se zeptala majitele auta, jak se mu kočičky do motoru dostaly, tak mi jen odsekl a řekl, že neví. Poté odjel a nic ho nezajímalo. Byly neskutečně rozklepané, špinavé a byly cítit od oleje. Vzala jsem je k sobě na pokoj, kde jsem je vypustila. Zalezly pod skříň a pořád se klepaly. Až po pár hodinách se nechaly pohladit.  Nevěděla jsem, co s nimi bude. Měla jsem dvě možnosti. Buď jít na hotelovou recepci a říct, co se stalo a oni by zřejmě zavolali na policii nebo si je tajně nechat na pokoji. Jenže první možnost se mi nelíbila. Určitě by to totiž neřešili a vypustili by je na vinici, kde by je nechali na pospas osudu. Proto jsem se rozhodla pro druhou variantu. Kočičky si nechám u sebe a najdu jim nový domov. Když byl den odjezdu, tak mi majitelé jednoho vinařství půjčili přepravku. Tříhodinová cesta v autě s malými koťátky byla náročná. Jedno usnulo už za Brnem a druhé až po dvou hodinách. Když jsme dorazili domů, byla jsem neskutečně šťastná, že jsme to zvládli. Přivolala jsem veterinářku, aby je přišla prohlédnout. Řekla, že to jsou dva dvouměsíční kocouři. Oočkovala je a dala jim přípravek proti svrabu. Oba dva vysílením usnuly. Nyní jim hledám nový domov. Jsou neskutečně hodní. Celou noc o nich ani nevím. Když nespí, tak jí nebo si hrají. Jsou naučení na kočičí záchod. Jsou čistotní a velice si vyhrají. Když spí, tak jen spolu. Bohužel si je nechat nemůžu. Každý den doufám, že oba dva najdou nového majitele, který se o ně bude moct postarat.