Nejčastější parazité psů a koček

 

 

Škrkavky

 

Toxokaróza – napadení škrkavkami. Nejčastějším a nejnebezpečnějším parazitem psů a koček je škrkavka. U psů parazituje škrkavka psí (Toxocara canis), u koček škrkavka kočičí (Toxocara felis). Obě jsou zcela běžně rozšířené ve vnějším prostředí a jejich vajíčka jsou velmi odolná. Ve vhodných, tj. vlhkých podmínkách, přežívají až 3 roky.

 

Problémy způsobují zejména při odchovu mláďat a nebezpečné jsou i z důvodu možné nákazy člověka, hlavně dětí. Naprostá většina štěňat a koťat je infikována škrkavkami - až 90%. Škrkavky jsou dlouhé od 6 do 18 cm, jejich tělo je na průřezu oválné a mají bělavou až nažloutlou barvu. Hostitel se nakazí vajíčky, ze kterých se ve střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají přes střevní stěnu do krve. Krví putují do jater, plic, průdušnice (tzv. enterohepatopulmonální migrace), kde působí dráždivě a nutí ke kašli. Jsou vykašlány, polknuty a opět osidlují střevo.

 

U mláďat mohou způsobit pneumonii, ztížené dýchání, kašel, ale zejména trávicí obtíže. Ve střevě odnímají živiny – výsledkem je apatie, zvracení, průjem, dehydratace a hubnutí. Při silné invazi škrkavek může dojít až k ucpání a následné ruptuře střeva, břicho takto postižených zvířat je zvětšené a bolestivé (škrkavkové břicho). Škrkavky dále vylučují neurotoxin ascaridin, který může způsobit křeče až ochrnutí. Při silných infekcích může dojít až k úhynu.

 

U dospělých psů putují larvy škrkavek přímo do různých orgánů (somatická migrace) a ve střevě se nacházejí zcela vyjímečně. U koček tato věková odolnost není tak výrazná, škrkavky tak mohou osidlovat střevo i u dospělých zvířat.

  

Člověk se od psů a koček nakazí vylučovanými vajíčky. Vylíhlé larvy se ukládají v různých orgánech (larva migrant visceralis, LMV) - orgánová forma, zejména u dětí do věku 5 let, nebo se ukládají v očích – oční forma u starších dětí a dospělých. Na infekci člověka se více podílí Toxocara cati vzhledem k celoživotnímu vylučování vajíček, typickému kočičímu zahrabávání trusu, množství polodivokých koček a celkově menší úrovní péče věnované kočkám.

 

Napadení měchovci

 

Významnými vnitřními parazity psů a koček, kteří se vyskytují hlavně v chovech s vyšší koncentrací zvířat, jsou měchovci. Patří sem měchovec psí (Ancylostoma caninum), měchovec kočičí (Ancylostoma tubaeformae) a měchovec liščí (Uncinaria stenocephala). Poslední jmenovaný je nejčastější zástupce měchovců psů a koček u nás.

 

Měchovci jsou drobnější než škrkavky, měří pouze 5 až 18 mm. Mají ale výrazně vyvinuté kousací ústrojí se zuby, kterými poškozují sliznici tenkého střeva a způsobují zde krvácení. Část larev prodělává tracheální migraci – přes střevní stěnu putuje do plic a průdušnice, kde jsou vykašlány, polknuty a opět se dostávají do střeva.

  

Klinické příznaky infekce měchovci závisí na postiženém orgánu a na množství parazitů. Nebezpečná je hlavně galaktogenní infekce mláďat, kdy může dojít k jejich úhynům, i když matka je zcela v pořádku. Dále je to apatie, průjem s čerstvou, nenatrávenou krví, anémie, vyhublost a dehydratace. Změny na kůži se projevují hlavně na končetinách, hrudi a spodině břicha. Pozorujeme zarudnutí, ztrátu srsti, polštářky jsou zarudlé a bolestivé, drápy se deformují a praskají.

 

Měchovci představují nebezpečí i pro člověka. Pronikají kůží, nejčastěji na chodidlech, kde způsobují zarudlé, silně svědivé léze.

 

Trichinelóza

 

Infekce svalovcem stočeným (Trichinella spiralis), případně dalšími druhy svalovců, není pro masožravce příliš patogenní. Psi jsou odolnější než kočky. Infekce je velmi nebezpečná pro člověka, kde je v případě nakažení možné až úmrtí. U nás byla vypracována velmi účinná opatření na ochranu zvířat a lidí, proto už nebyla několik desítek let u člověka zjištěna.

 

K nakažení dochází pozřením masa s larvami trichinel – střevní fáze, larvy následně pronikají do krevního oběhu – krevní fáze a krví se dostávají do svalů, kde se stočí a vytvoří cysty – svalová fáze.

 

Psi a kočky by se mohli nakazit syrovým masem neznámého původu, zvláště z divokých prasat, která nebyla veterinárně prohlídnuta. Larvy svalovců jsou zničeny důkladným vařením.

 

Tasemnice 

 

Nejběžnější tasemnicí psů a koček je tasemnice psí (Dipylidium caninum), která je přenosná i na člověka, tasemnice liščí (Echinococcus multilocuralis), měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) a různé tasemnice rodu Taenia.

 

Tasemnice mají dlouhé a ploché tělo složené z mnoha článků. Délka těla je podle druhu tasemnice od několika cm až po 5 m, záleží také na počtu tělních článků. Na předním konci těla se nachází hlavička s háčky a přísavkami, které slouží k přichycení na střevní stěnu. Zadní články, které obsahují zralá vajíčka, se oddělují a samostatně nebo s výkaly odcházejí z těla ven (bílo-růžové články velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (např. blecha, různí savci, člověk).

 

Mezihostitelem tasemnice psí je blecha. Kočka nebo pes se nakazí pozřením této infikované blechy. Člověk se nakazí pozřením larválního stádia (např. náhodně s jídlem, při mazlení se zvířetem – pes či kočka člověka olizují). Pro dospělé psy a kočky nepředstavuje infekce touto tasemnicí vážnější zdravotní nebezpečí, riziko spočívá spíše v možném nakažení člověka. Ve střevě člověka se vyvine z larvy dospělá tasemnice, která produkuje vajíčka. Onemocnění se projevuje bolestmi břicha, zvracením a průjmem.

 

Tasemnice liščí a měchožil zhoubný jsou dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech koček a psů. Larvální stádia těchto tasemnic se usidlují v mnoha orgánech zvířat i člověka, jež se nakazili pozřením vajíček. U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu, která může připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nejčastěji nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.

 

Rovněž pozřením infikovaných myší, potkanů a syrového masa se mohou psi a kočky nakazit dalšími tasemnicemi rodu Taenia.

(zdroj informací - veterinaHB )